11.03.2024

Dopravní podnik města České Budějovice, a. s. letos slaví 115 let. Kdo jsou lidé, kteří se rozhodli spojit svůj život s DPMCB? Kde všude se můžeme s jejich prací setkat? A kdo všechno stojí za tím, že nás každý den MHD dostane tam, kam potřebujeme? To a mnohem více se každý měsíc dozvíte v rozhovorech se zaměstnanci DPMCB právě u nás.

 

 

 

U Dopravního podniku města České Budějovice pracuje už 35 let. K pozici vedoucího provozu autobusové opravny se dopracoval postupně. Čím vším si za svoji kariéru prošel, co ho na práci stále baví a jak pečuje o „dědečka“ eRŤáka? To vše se dočtete v rozhovoru s Miloslavem Madaraszem, kterému se v životě podařila vzácná věc – mít práci, která je mu koníčkem.

 

Jaká byla vaše cesta k Dopravnímu podniku?

Měl jsem o něm tušení už od dětství, protože matka tu pracovala jako průvodčí a babička tu uklízela. Když v roce 1984 Dopravní podnik vypsal nábor do učebního oboru elektromechanik pro rozvodná zařízení pro plánovanou opětovnou výstavbu trolejového vedení, oslovilo mě to a nastoupil jsem na Střední odborné učiliště Energetická Hluboká nad Vltavou, kde jsem se učil už přímo právě pro Dopravní podnik. Byli jsme parta jedenácti kluků a několik nás u Dopravního podniku města České Budějovice zůstalo dodnes - Jindra Pícha, Radek Čejka, Marcel Lýsek, Denny Lehečka nebo Pepa Šmíd. Všichni jsme se úspěšně vyučili, dokonce jsem to dal s vyznamenáním. A nastoupili jsme sem. Bohužel, nebo možná bohudík se plánovaná výstavba trolejového vedení nakonec oddálila.

 

Co s vámi bylo?

Udělali jsme si rekvalifikace na různé obory, já na autoelektrikáře. A nastoupil jsem na opravu autobusů, aniž bych věděl, do čeho jdu. Tenkrát mě dostal na starost už pracující důchodce pan Hájek. Byl zástupce staré, poctivé školy a postupně mě zasvětil do autobusového provozu. Ač ostatní to už dělali jinak, on mě pořád tlačil: „Musí se to dělat pořádně, ať to vydrží“. A to mi dalo hodně. Naučil mě nic neodfláknout. Třeba když jsem měnil alternátor, kluci se mi smáli, že musím ležet pod motorem a dlouze pilovat oka na uchycení alternátoru, aby se vytlučená vůle dala potřebnou podložkou vytěsnit. Někteří tam prostě ten alternátor šoupli a neřešili, jestli tam je nějaká vůle. Tady jsem si uvědomil, že je u práce potřeba i přemýšlet, a ne jenom mechanicky měnit součástky. Má to delší trvanlivost a v neposlední řadě to přináší i úspory, protože opravy vydrží déle.

 

„Tady už se mi to vrylo pod kůži, do srdce“

 

Jaká byla další etapa ve vaší profesi?

Když jsem se vrátil z vojny, měnilo se v podniku osazení part lehké údržby. Tady mě pod svá křídla vzal Standa Bartoš, který mě zasvětil do úspěšných rychlých oprav zabezpečujících ranní výjezdy na linky. Pochopil jsem, že to není jen o elektrice, ale že kluci tady musí zvládnout všechno. Získal jsem tu kompletní přehled o autobuse a tady už se mi to vrylo pod kůži, do srdce. Museli jsme si pomáhat, v jednom člověku zkrátka některé práce neuděláš. Odtáhni sám odstavený autobus z linky… to prostě nedáš. Byl tam se mnou i Franta Fojtl, říkali jsme si FOFR parta.

 

Čím vším jste si u Dopravního podniku prošel, než jste se stal vedoucím?

Vedoucím jsem letos 20 let. Přesně to bylo 1. 1. 2004. Tenkrát se ta pozice jmenovala vrchní mistr. Ale předtím, od roku 2000, jsem byl mistr lehké údržby, což byly moje počátky zkušeností s vedením týmu. Rád také vzpomínám na mého předchůdce vedoucího pana Diviše, který už je nebožtík. Líbil se mi jeho lidský přístup, řízení lidí, plánování. A také pan Štěpka mi předal mnoho potřebných zkušeností. Myslím si, že pro pozici vedoucího, manažera je důležité nemít jen vzdělání, ale také zdravý selský rozum. 

 

Co byste poradil studentům, kteří by chtěli pracovat ve vašem oboru?

Začnu jinak. Byl u nás na praxi šikovný učeň, tak jsem se ho zeptal, jestli by po vyučení chtěl u nás dělat. Tenkrát mi řekl, že by se mu to líbilo. Znovu jsem se ho zeptal po maturitě a to už mi odpověděl: „Chtěl bych služební auto i pro soukromé účely, služební mobil neomezeně. A přesčasy, soboty a neděle nedělám.“ Zeptal jsem se, kde na tohle přišel. Odpověděl: „Oni nám ve škole říkají, že máme znát svoji hodnotu.“ Nevím, kde dělá, neozval se. Proto bych chtěl říct, že je super znát svoji hodnotu, ale je také dobré udělat si průzkum trhu, co lze nabídnout, co získat. A každému, kdo chce nastoupit rovnou na pozici vedoucího, doporučuji, aby si celým procesem, který má řídit, nejprve sám prošel. Důležité je vědět, co všechno provoz vyžaduje. A umět ho následně řídit. Umět rozhodnout a za své rozhodnutí nést zodpovědnost. A pokud se splete, protože každý se plete, umět si to přiznat. Řídit lidi, určovat směr a hlídat ekonomiku provozu. Provoz MHD se nesmí zastavit, musí se dennodenně plánovat.

 

Jaké byly vaše představy v jejich věku a jak moc se lišily od skutečnosti?

Když jsem se vyučil, musel jsem mít práci, abych nebyl příživník. Za totalitního režimu to tak bylo. Byl jsem rád, že mám práci, která mě bavila a posléze mi přešla do krve. Práce je mi už spoustu let koníčkem.

 

Co vás v práci těší?

Jsem rád, že mi náš současný ředitel umožnil nad rámec mých pracovních povinností věnovat se i krásným historickým vozům, s kterými jsem začínal. Vezmu to od těch nejstarších, které tu máme: Škoda 706 RTO Mex zvaný eRťák, Karosa 732 v nádherných původních barvách, poslední pojízdný model v provozu MHD Karosa 741B - prostě klasika kloubák. Kluci na trolejbusech mají TR9 v původním pojízdném stavu a k němu i přípojný osobní vlek JELZ a několik retro trolejbusů z počátků obnovy trolejbusové sítě v Českých Budějovicích. Nejsem tu jediný, kdo si tahle historická vozidla pamatuje, tak když je třeba něco na nich opravit, dáme hlavy dohromady.

Na mé běžné náplni se mi líbí, že to není stereotypní práce. Každý den je nějaká jiná výzva. Samozřejmě jedna část jsou plánované věci, bez toho to nejde, ale pak třeba přijdou holky z našeho marketingového oddělení se slovy: „Mílo, potřebovaly bychom autobusy na tuhle akci…“. Pak je potřeba se přizpůsobit, abychom si vyšli vstříc. A další a další. Nějaká výluka, vypravit autobus mimořádně, to jsou výzvy, které mě baví.

 

Představte nám blíže „dědečka“ eRŤáka…

Mám ho na starost sám, tedy si u něj sám plánuji údržbu i jízdy na zakázku. To se musí dělat velmi důsledně, abych ho nepřetížil. Je to veterán a už na něj téměř nic neseženeme. Chceme ho mít hlavně k našim propagačním účelům a pro potěchu veřejnosti ho v rámci lehkého provozu využívat i komerčně. Určitě s ním nechci točit kilometry. Je to veterán a tak se k němu musí i přistupovat. Pomalu, lehce, s láskou. Jede 60 kilometrů za hodinu, ale umí i 90 (na chvilku a z kopce), není tam klimatizace, tak delší cesty jsou náročné a už to není k tomu. Jsme tu dva, kdo s ním jezdí – já a František Fojtl. Střídáme se. Jezdíme pro veřejnost svatby, narozeniny, oslavy. Máme i štípačky na historické i vlastní vytvořené vzpomínkové jízdenky. Převážně jezdíme v okolí Českých Budějovic, oblíbená trasa je přes Hosín na Hlubokou okolo ZOO a zpět do Budějovic, delší trasy mimo okres už vynecháváme.

 

 

Kolik lidí se do historického autobusu vejde?

Kapacita je 29 sedících a 15 stojících lidí pro pohodlí cestujících i našeho „stařečka“ eRŤáka. Už jsme vezli i heligonky, kapely, byl i smyčcový doprovod, fantazii se meze nekladou.

 

Co vás v posledních dnech v práci bavilo nejvíc?

Vesmírný autobus, který jsme dělali pro Hvězdárnu a planetárium České Budějovice.  Poprvé v historii našeho Dopravního podniku, a troufám si říct všech dopravních podniků v České republice, jsme ve spolupráci s graffiti umělci připravili autobus ručně posprejovaný zvenku i uvnitř. Chtělo to velkou, složitou přípravu, rozebrat autobus, interiér, celý ho připravit na budoucí umělecké dílo. Má to rozměr a ten je vesmírný i nesmírný. Vypravení tohoto autobusu na linku MHD číslo 11 se uskutečnilo v poslední únorový den 29. a řekl bych, že se to všem hodně povedlo. A to už od počátku. Od nápadu, podpory, plánování příprav a vlastního průběhu instalace, až po vypravení.

 

A jaké všední, ne tak atraktivní akce jsou pro vás výzvy?

To jsou havárie. Nikdo je nemůže očekávat, prostě se stanou. Je třeba ihned reagovat, domluvit se s naší dopravou, s paní Bícovou, naplánovat likvidátora, aby všechno šlo podle směrnic, aby s tím potom likvidátor a pojišťovna neměly problém a likvidace a opravy proběhly zdárně, rychle a do původního stavu.

 

Stal se vám nějaký průšvih za 35 let?

Samozřejmě průšvihy byly, ale mohu říci, že jsme vždy dle nejlepšího vědomí, svědomí, znalostí oprav a hlavně dostupností náhradních dílů dokázali autobus vypravit s tím, že je pro provoz bezpečný. Nejtěžší chvilky jsou pro mě poruchy typu technické havárie, například únik provozních hmot (olej, palivo, fridex), který dokáže znepříjemnit průjezdnost městem a ucpat dopravu. To pak ihned nastupuje policie, aby si poradila s řízením dopravy. Kluci z hasičských záchranných sborů zase umí okamžitě profesionálně a ekologicky zasáhnout. Naše zálohy v Dopravním podniku dokáží přistavit náhradní dopravu. A to vše pro opětovné zrychlení a bezpečnost dopravy v celém městě.

 

Co vše je důležité zajistit, než vyjede autobus MHD na svoji každodenní linku?

Autobusy se musí opravit a následně také vypravit. Tomu předchází údržba, která se naplánuje nejlépe dva, tři dny dopředu. Musíme si zajistit odstavení vozu, z počítačového programu vyčíst všechny činnosti, které se na daném vozidle mají provést, naplánovat na to mechaniky a se skladem domluvit, abychom měli materiál na opravy. Já pak garantuji, že autobus je bezpečný a můžeme ho vypravit. To je moje náplň práce. Vypravovat autobusy, které se bezpečně vrátí, nerozbíjí se, což se i daří.

 

Co se změnilo v průběhu 35 let vaší kariéry v Dopravním podniku?

Rozdělil bych to do tří etap, podle znaků Dopravního podniku.

První etapa byl znak tzv. cihličky – totalitní režim. Říká se, že tenkrát všeho bylo dost, ale náhradní díly na autobusy nebyly. Mechanici museli být hodně šikovní, umět si poradit. Díly se nedaly sehnat, nevydržely tak jako dneska.

Z etapy cihliček jsme přešli do znaku modernějších cihliček s logem, to byla moje druhá pracovní etapa v Dopravním podniku. Bylo už po revoluci a s tím přišel kapitalistický systém objednávání, plánování a další související věci. I autobusy už byly na modernější úrovni, začínaly být bezbariérové, nízkopodlažní. A náhradních dílů už bylo dost. Sice byly drahé, ale byly. Než začaly jezdit trolejbusy, všechen provoz MHD byl v areálu Novohradská. Vozový park čítal asi 150 autobusů. Byly to Karosy všech typů a Ikarusy zvané „čabajky“, které byly zaparkované po celé Novohradské silnici a odsud vyjížděly na své pravidelné linky. Druhá etapa byla tedy už zajímavější, snadnější, začaly se do systému zapojovat počítače, do té doby bylo všechno papírově.

A dostali jsme se ke třetí etapě, což je naše současné logo a současný management. Tato etapa je silně přes IT technologie. Ať už jsou to vozidla, vybavenost, komfort pro cestující. To se mi moc líbí. Už to není klasický motor, kdy jediná elektronika ve vozidlech bylo rádio nebo přerušovač blinkrů. Dalším vývojem technologií získáváme nový směr, lepší ekologii provozu, ale zároveň také náročnější poruchy a složitější opravy. Ty je nutné konzultovat s výrobci vozidel, školit se, předcházet poruchám a tím eliminovat i chybné kroky v  manipulaci a řízení těchto technologicky náročných vozidel. To je další výzva, na věci přijít, a ne je stereotypně měnit. Vytipovat závadu přesně, abychom šetřili finance a bezpečně jezdili v provozu. Tahle třetí etapa je nejnáročnější na přemýšlení, na opravy a kolikrát se klukům nedivím, že jsou bezradní. To musíme dát hlavy dohromady a poradit si. Zkušenosti vzájemně čerpáme i z ostatních dopravních podniků, je dobré, že v rámci Sdružení dopravních podniků ČR jsou jednotlivé odborné skupiny. Chci být součástí toho, abych vychoval opravdové mechaniky, a ne jen měniče. Dávat důraz na to, než něco z autobusu vyndáme, vyměníme, abychom si byli jistí, že to je ta správná závada, ten správný díl.

 

 

Jaké další služby nabízí opravna Dopravního podniku města České Budějovice?

Pro naše zaměstnance i pro veřejnost provádíme opravy osobních a užitkových vozidel všech typů. Tedy fungujeme také jako klasický autoservis pro lidi zvenku. Zákazník si domluví termín, nahlásí závadu, přijede podle ujednaného termínu, provedeme ohledání vozu, dáme návrh na opravu a naplánujeme ji. Děláme kompletní servis brzd, oleje, klimatizace, pneuservis, výfuky, tlumiče, čepy, podvozek. Máme i moderní kamerovou geometrii, dokážeme díky tomu seřídit sbíhavost. Sami si zajišťujeme náhradní díly. Připravujeme a zajišťujeme také STK a emise.

Oprava vozidel | Dopravní podnik města České Budějovice, a.s. (dpmcb.cz)

 

Uvažoval jste někdy v průběhu těch 35 let o změně?

Když začal být hlad po maturitách, přemýšlel jsem, že bych se zkusil uplatnit někde jinde. Dodělal jsem si při práci maturitu na Střední průmyslové škole strojní a elektrotechnické v Dukelské v Českých Budějovicích. Ale s nástupem nového vedoucího jsem myšlenku na změnu opustil a zůstal jsem tu, už jako mistr lehké údržby. Další velký zlom, kdy jsem měl nutkání odejít, byl za předešlého managementu. Změnil celé vedení, přejmenoval útvary. Bylo to tu takové jinačí. Rivalita mezi autobusy, trolejbusy. Ale brzy naštěstí přišlo nové – současné vedení a přineslo s sebou nějaké změny k lepšímu, jako například že spojilo dílny pod jednoho manažera a my jako jedno středisko jsme se s klukama naučili vzájemně si pomáhat.

 

Co se vám vybaví jako první, když si pomyslíte, že 35 let pracujete v DPMCB?

Kdykoli přijdu k nám na halu, bleskne mi hlavou, jak to vypadalo dříve a jak je to dnes. Současné vedení velmi posunulo i kvalitu pracovního prostředí. Nejsou to už černé, zakouřené prostory, ale příjemné prostředí, ve kterém je teplo a světlo.

 

Máte čas na svůj osobní život?

Samozřejmě každý má svůj osobní život, ale jestli ho věnuje práci, nebo ostatním zálibám, to je na každém. Mně je práce koníčkem, baví mě všechno, co má motor a kola. Ale také mám rád zahradu, dřevo, nože, ty zkouším vyrábět. Dříve jsem několik let dělal akce pro naše zaměstnance a jejich rodiny. Naplnili jsme autobus, složili jsme se na náklady a jeli do Alp lyžovat. Před 12 lety jsme s kolegou Borkem Novotným založili skupinu MOTO DP a pořádáme akce pro motorkáře, z nichž nejžádanější je Spanilá jízda MOTO DP. Letos už bude 12. ročník a pojedeme do Valtic. Účast bude rekordní – 36 motorek a celkem 50 lidí. První jízda začala s námi s lidmi z podniku, postupně se to rozkřiklo i mezi naše kamarády, kteří se na nás nabalují stále víc. Máme i svůj znak, svou vlajku a svá pravidla. A především miluji svého dvouletého vnoučka Adámka, který už úžasně reaguje na motorku. Zkrátka bych nic v pracovním i osobním neměnil. A aby toho nebylo málo, jsem také zastupitel obce, ve které žiju. Před volbami v roce 2022 za mnou přišli naši obyvatelé a žádali mě, abych kandidoval. Nechtělo se mi, ale když přicházeli další, tak jsem na to kývnul a dostal jsem se do zastupitelstva. Překvapilo mě, kolik jsem dostal hlasů.

 

S jakou myšlenkou jste do voleb šel?

Transparentnost, informovanost a rovné jednání.

 

Kdy jste naposledy jel autobusem?

To vím naprosto přesně, bylo to minulý týden. Byl jsem tu na degustaci, tak jsem musel jet domů autobusem a moc jsem si to užil. Samozřejmě, že jsem celou cestu sledoval, kde co vrže a jestli pan řidič dobře řadí v optimálních otáčkách a brzdí bez režimu „kývajících hlav“ cestujících.  

 

Kolik kilometrů jste v DPMCB v autobusech MHD najel?

Moc ne. Jsem jen občasný řidič. Beru si linky, jen když je krize a nejsou řidiči, nebo si beru problémové autobusy na zjištění závady.

 

Láká vás ještě, pokud na to máte čas, jít něco sám opravit?

Denně chodím domů zamazaný. Když hledáme na vozech závady, chodím s kolegy a zjišťujeme, plánujeme, co by se a jak dalo udělat. Pokud se mi úplně nezdá u některého z vozů diagnostika, jdu se na to podívat sám nebo společně s naším technikem Tomášem Voříškem, který je výborný diagnostik, abych na svou zodpovědnost nařídil opravu. Takže se v tom taky pohrabu. Chci být neustále znalý vývoje technologie, chci vědět, jak to funguje. A jak říkali již zmínění parťáci, šéfové a kamarádi: „Jo, kamaráde, zkušenosti jsou nepřenosné, ty se musíš sám naučit“ a mají pravdu! A pořád mě to baví.

 

 

Vedoucí provozu autobusové opravny má na starost: vedení autobusového servisu a externích zakázek, oprav osobních a užitkových vozidel. Vede kolektivu mechaniků.  Provádí kontrolu a hodnotí kvalitu jejich oprav. Stará se o obchodní agendu servisu.

• 
• 
• 
• 
•