02.05.2024

Dopravní podnik města České Budějovice, a. s. letos slaví 115 let. Kdo jsou lidé, kteří se rozhodli spojit svůj život s DPMCB? Kde všude se můžeme s jejich prací setkat? A kdo všechno stojí za tím, že nás každý den MHD dostane tam, kam potřebujeme? To a mnohem více se každý měsíc dozvíte v rozhovorech se zaměstnanci DPMCB právě u nás.

 

 

U Dopravního podniku města České Budějovice pracuje už 37 let. K pozici vedoucího provozu parkovací služby došel postupně. Co všechno tu vykonával, jaký se mu stal průšvih a co radí lidem, kteří odcházejí z Dopravního podniku „za lepším“? To vše se dočtete v rozhovoru s Janem Kučerou, kterému je práce železnou košilí.

 

Jaká byla vaše cesta k Dopravnímu podniku?

U Dopravního podniku pracuji sedmatřicátý rok. Cesta byla velice jednoduchá. Tenkrát jsem byl ještě mlád, jako každého kluka mě bavilo ježdění. Rozhodoval jsem se, jestli budu řidič sanitky, nebo řidič v dopravním podniku. Tak jsem si vybral Dopravní podnik.

 

Jaké byly další etapy ve vaší profesi?

Od řidiče MHD jsem prošel přes dispečera trolejbusové dopravy, vedoucího dispečera trolejbusové dopravy, vedoucího trolejbusové dopravy, vedoucího oddělení řízení strategie dopravy, co dnes dělá kolega Honza Balíček. A když můj předchůdce Martin Kuliš odcházel do důchodu, naskytla se možnost vzít po něm místo, které dělám už druhým rokem – vedoucí provozu parkovací služby.

 

 

Máte nějaké své prvenství v DPMCB?

Jako první řidič jsem 2. května 1991 v rámci zahájení třetí trolejbusové etapy v Českých Budějovicích vyjížděl s trolejbusem TR 02 na lince číslo 17 Máj – Nádraží.

Do té doby byly trolejbusy u nás dvakrát zrušeny. První trolejbusová etapa byla od roku 1909 do 1914 a druhá etapa byla po druhé světové válce od roku 1948 do roku 1971.

 

25 let trolejbusové dopravy | Dopravní podnik města České Budějovice, a.s. (dpmcb.cz)

 

„Mám ten podnik rád. Už mi přirostl k srdci. A popravdě neumím si představit, že bych chodil někam jinam.“  

 

Co vás v práci těší? V čem vás to stále naplňuje, že i po 37 letech ráno vstanete a jdete - někdy méně, někdy více - rád do práce?

To, že jdu do Dopravního podniku. Jednak jsem tu už zvyklý za ta léta, a pak mám ten podnik rád. Už mi přirostl k srdci. A popravdě neumím si představit, že bych chodil někam jinam.   

 

Jaká pracovní fáze za těch 37 let vás v DPMCB bavila nejvíc?

Není období, kdy by se mi tu nelíbilo. To bych šel samozřejmě pryč. Ale čas, na který rád vzpomínám, bylo období, kdy jsem dělal dispečera trolejbusové dopravy. Provoz trolejbusů byl početně mnohem menší, tak práce byla jednodušší oproti dnešku. Kolektiv byl poměrně mladý a hodně jsme se znali. Lidi byli lidštější. Dnes mi připadá, že jsou si lidi více odcizení. Kolikrát se ani mezi sebou neznají. My jsme tenkrát chodili společně na pivo, víc jsme se s kolegy stýkali i v našem soukromém čase. To pro mě byla nejhezčí léta v mém pracovním období Dopravního podniku. Pak už s přibývajícími pozicemi přibývaly také starosti. Člověk je zodpovědný i za lidi. Jako klasický dispečer jsem si odsloužil svoji směnu, a když byla v pořádku, tak jsem položil tužku a šel s čistou hlavou domů. Jako vedoucí si někdy práci nosím v hlavě domů, ale to asi není nic výjimečného. 

 

Co se změnilo za roky vaší kariéry v Dopravním podniku? Už jste naznačil i mezilidské vztahy…

Stále bych ale řekl, že mezilidské vztahy tu nejsou špatné, když slýchám, jak to je v jiných firmách, navíc s vyšším počtem zaměstnanců. Lidé jsou si asi obecně odcizenější. Ale je to dané také tím, že počet zaměstnanců u nás vzrostl a v režimu práce a směnnosti, který tu je, se někteří znají jenom od vidění. Když nás při rozjezdu trolejbusové dopravy v roce 1991 bylo kmenově 25 řidičů a žili jsme v mobilních buňkách na sídlišti Vltava, kde byla vozovna, tak byla situace v tomto směru diametrálně odlišná.

 

A nějaké další změny Dopravního podniku jako takového?

Dopravní podnik se velmi posunul. Pamatuji si ho od roku 1987, když jsem sem nastoupil. To byl šedivý, špinavý podnik. Byly tu velikánské kaluže, jezera vody, když zapršelo. Vozy byly v ne úplně dobrém stavu. A je to velká práce stávajícího ředitele a kompletního vedení. Za 11 let podnik posunuli hrozně moc dopředu. A to jak vizuálně – vše je zrekonstruované, uklizené, čisté, hezky barevné, tak provozně, technicky, personálně. V rámci své práce jsem už dopravních podniků projel opravdu hodně a troufám si říct, že patříme mezi špičku. Když jsem viděl jiné provozy, i v téhle době, tak jsem na to koukal s otevřenou pusou. Třeba naše Dopravní informační a řídicí centrum je na vysoké úrovni, to může ukázat málokterý dopravní podnik. Vypadá to velice komfortně a myslím, že lidem se tam i dobře dělá. Stejně tak se Dopravní podnik za poslední roky hodně zviditelnil. Oddělení marketingu a PR tu možná bylo, ale taková propagace, jako je teď, se tu neděla.

 

A myslíte si, že je to třeba?

Určitě. Je to důležité. Ne všechno se v rámci Dopravního podniku, jako jakéhokoli jiného podniku, vždycky povede. Někteří lidé nás vnímají dobře, jiní nás dobře nevnímají.

 

Co konkrétně máte na mysli?

Například zrovna parkovací služba. Ta lidem moc radosti nepřináší. Lidé nás spíš vnímají jako represivní část. My nasazujeme na auta botičky, odtahujeme je, potom auta vydáváme, za to chceme peníze a lidé si mylně myslí, že je to naše rozhodnutí, což tak není úplně pravda. Stejně tak revizoři, kontrola jízdenek. To je ta část Dopravního podniku, která u veřejnosti vybízí spíš k negativním myšlenkám. Proto je dobré mít kvalitní marketing a PR, které ten negativní názor vyvažují tím, co děláme jako Dopravní podnik navenek, to pozitivní.

 

Přitom by to bylo tak jednoduché, kdyby lidé dělali, co mají…

Nepotřebovali bychom revizory, odtahovou službu, botičky. Je to tak, i v naší práci, když je něco hodně dobré, tak to z cestujících nikdo neocení. Když ale z nějakého důvodu autobus přijede pozdě, třeba že nastane technická závada na vozidle, kterou nemůžeme předvídat, lidé se o tom baví a jsou toho plné sociální sítě. 

 

Jaké platí dopravní předpisy na parkovištích? Co by měli řidiči vědět? Na co si dát pozor?

Je tam stanoven tarif, po jak dlouhou dobu tam může vůz parkovat. Parkoviště, stejně jako ostatní zařízení, mají svůj provozní řád. Ten si tam stanovil vlastník parkoviště a musí se dodržovat.

 

Jaké další služby nabízí parkovací služba Dopravního podniku města České Budějovice?

Kromě už řečených takzvaných botiček (odborně TPZOV – technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla), které nasazujeme a sundáváme v součinnosti s Městskou policií, vypravujeme denně dvě monitorovací vozidla. Ta monitorují všechny vymezené parkovací zóny ve městě. Po skončení směny se z vozidla vyčtou nasbíraná data a systém z toho vyfiltruje oprávněné a neoprávněné parkování.  Data s neoprávněným parkováním poté přecházejí na Městskou policii, která vyhodnotí, zda fotografie z monitorovacího zařízení splňuje všechny náležitosti z hlediska oprávněnosti přestupku. Ty následně postupuje do správního řízení, které rozhodne o postihu. Dále provozujeme odtahovou službu a správu veškerých parkovacích automatů ve městě. Náš technický úsek, který má na starosti vedoucí tohoto pracoviště Radek Khuebach, jich spravuje a servisuje v počtu 135 kusů. Do práce technického úseku spadají i veškeré pokladny na parkovištích a závorové systémy. Nově do správy tohoto pracoviště připadl parkovací systém v parkovacím domě „Stromovka“.  

 

Kdy nastává situace, že je vozidlo vámi odtažené?

Ve chvíli, kdy vozidlo brání v provozu ostatním účastníkům, tvoří překážku, stojí například ve vjezdech, na zeleni, na soukromém pozemku, kde stát nemá. Městská policie vznese na naši parkovací službu požadavek, náš zaměstnanec přijede na místo, odtáhne vozidlo a odstaví ho na našem odstavném parkovišti na Horní ulici. Na požadavek Magistrátu města České Budějovice také odtahujeme vraky a vozidla, která nemají technickou způsobilost. Ta by neměla stát na veřejné komunikaci. Tato vozidla ukládáme na odstavném parkovišti na trolejbusové vozovně v Horní ulici.

 

Stal se vám nějaký průšvih v průběhu let u DPMCB?

Zásadní ne, protože to už bych tu nebyl. Ale když jsem ještě řídil autobus, stalo se mi, že jsem měl dopravní nehodu, jíž jsem nebyl viníkem. Na křižovatce Mánesova a Boženy Němcové mi nedal přednost řidič osobního automobilu a jak jsem brzdil intenzivně a vůz byl v ranní špičce plný lidí, došlo ke zranění šesti cestujících. Byla to lehká a střední zranění. Na to nerad vzpomínám. Nebo dvacet, možná pětadvacet let zpátky jsem řešil nepříjemnou věc, když jsem byl vedoucí dispečer trolejbusové dopravy. Nepřišel do práce dispečer, protože zaspal, a naši řidiči MHD nevyjeli.

 

To si nejde nějak aktuálně poradit v těchto situacích? Opravdu nemůže kvůli tomu řidič nasednout do trolejbusu a vyrazit na pravidelnou linku?

Když člověk chce, vždycky si poradí. Ale tady se tenkrát projevily neshody mezi tím dispečerem a řidiči. Jednalo se o takovou pomstu tomu dispečerovi. Nikdo nezvedl telefon, aby mu zavolal a zeptal se ho, co se děje. Ale demonstrativně si sedli na „šoférku“ (místnost pro řidiče) a čekali, až přijde. Dorazil za hodinu. Což byl malér a bylo to tehdy i medializované.

 

Jak se pak tyto věci řeší?

Zodpovědný jsem za to byl já jako vedoucí. Dispečer si nesl následky, byl finančně krácený na pohyblivé složce mzdy. Ale mělo to i přínos, protože si hned vyříkali problémy, které měli řidiči s tím dotyčným dispečerem. Byly mezi nimi třenice. On jim nedělal nic špatného, byl na ně jen přísný, oproti jiným dispečerům, kteří byli benevolentnější. A to se těm řidičům nelíbilo. Tak se jim situace, která nastala, hodila k tomu, aby „mu to vrátili“. Stačilo, kdyby zavolali mně, když ne jemu. Řešení tam bylo, ale nikdo ho nechtěl hledat, a spíš z toho ti řidiči měli škodolibou radost.

 

Co by bylo dnes? Po dvaceti letech?

Dneska by ta situace nastat nemohla, protože na dispečinku MHD oproti tehdejší době žádná časová prodleva z hlediska  přerušení směny dispečera MHD není. Dispečink MHD slouží v režimu 24/7 a tudíž tam stále někdo je. Konkrétně na Dopravním informačním a řídícím centru, jehož je dispečink MHD součástí, jsou ostatní pracoviště stále obsazená a není v současné době možné, aby tato situace nastala. A myslím si, že by si to dnes ani lidi nedovolili.

 

Čím to je?

Pozoruji, že si dnes lidé v Dopravním podniku práce víc váží. Není to markantní skok, ale vidím to. Ale protože ti zaměstnanci se tu mají dobře. Podnik se o ně, řekl bych, stará až nadstandardně stará dobře. Máme tu celou řadu benefitů, stoprocentní sociální zázemí, pracovní prostředí odpovídající dnešní době. Neexistuje a nevím, že by někdo nedostal mzdu a ještě nejpozději ve stanovený den nebo neměl zaplacené sociální nebo zdravotní pojištění. Když pak slyším vyprávět od známých, co s nimi zaměstnavatelé vyvádějí, tak zírám. U nás je to vidět i na tom, že řada lidí od nás zhrzeně odešla, ale za čas se většina z nich ráda vrátila k podniku zpátky. Každému, kdo odsud odchází a pomyslně tříská dveřmi, říkám: „S každým se hezky a s úsměvem rozluč, protože nikdy nevíš, kdy se budeš muset vrátit.“

 

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?

Pamatuji si řidiče, který ukončil po patnácti letech pracovní poměr k poslednímu prosinci a 4. ledna stál u mě a prosil, aby se mohl vrátit. Za těch pár dnů zjistil, že realita života za zdmi Dopravního podniku může být jiná, než si myslel a na co byl zvyklý. Vzali jsme ho zpět, byl to dobrý zaměstnanec a vydržel tu do důchodu.

  

„Nikde každý den nesvítí sluníčko. Ale vždycky to byly věci, které se dají řešit.“   

 

Uvažoval jste někdy v průběhu těch 37 let o změně?

Opravdu ne. Nikdy jsem se tu nedostal do situace, že bych se začal zaobírat myšlenkou na odchod. Neměl jsem potřebu. A nikde každý den nesvítí sluníčko. Ale vždycky to byly věci, které se dají řešit. Z mého pohledu se lépe pracuje s lidmi, než mít třeba na starost vozový park. Na to bych neměl a hlavně bych to neuměl. Kluci, kteří to u nás mají na starost, ať na autobusech Míla Madarasz, nebo na trolejbusech Jindra Pícha, to jsou lidi na svém místě. Mají o těch vozidel špičkové znalosti.

 

Komu z kolegů byste ještě chtěl veřejně vyseknout poklonu?

Markovi Kartuskovi, manažeru útvaru technických služeb. To je velký profesionál ve svém oboru. A problematice „energa“, veřejného osvětlení, a dalším věcem, které patří do jeho útvaru, opravdu rozumí. Nebo Radek Filip, manažer útvaru dopravy. Lepšího dopraváka jsem nikdy nepotkal. 

 

Co se vám vybaví jako první, když si pomyslíte, že už tolik let pracujete v DPMCB?

Mám to spojené s tím, že jdu za necelé čtyři roky do důchodu. A nevím, jestli se mi bude chtít. Ale vím, že setrvávat tu v důchodovém věku už nechci. Až ten den přijde, tak prostě půjdu. Je to už pracovní etapa, která je nejvíc na dohled. 

 

Máte čas na svůj osobní život?

Mám. A mimo práci mám na starost také už několik let podnikovou posilovnu, což mě moc baví. Jinak rád jezdím na chatu, která je kousek od rybníku Mrhal. Tak tam se také realizuji. Mám dvě dospělé dcery a od nich čtyři vnoučata, vídáme se o víkendech, baví mě čas s rodinou.

 

Kdy jste naposledy jel autobusem jako cestující? Třeba na pivo?

Jezdím často. Do práce chodím buď pěšky, nebo jezdím na kole. A využívám i MHD, především v zimě. Naposledy jsem jel asi před týdnem. Na pivo chodím pěšky, mám to kousek, někteří vědí kam (úsměv).

 

Co vás v posledních letech v práci bavilo?

Baví mě každý den, některý víc, některý míň. Ale moc se těším na naše letošní oslavy 115 let, které vyvrcholí už v sobotu 15. června dnem otevřených dveří a akcí Underground in Depo. Mám tyhle akce rád, pravidelně se jich zúčastňuji, právě také proto, že se potkám s lidmi, se kterými se v práci míjím.

 

 

Vedoucí provozu parkovací služby: řídí a organizuje provoz parkovací služby a jejích zaměstnanců, organizuje a zajišťuje potřebné kontroly obsazenosti a respektovanosti parkovacích míst, plní úkoly ze smlouvy se Statutárním městem České Budějovice.

• 
• 
• 
• 
• 
•